"Jsem rád, že jsem zpátky! Začnu nejranějšími vzpomínkami na trávu. Kvůli tomu se musím vrátit do poloviny 60. let. Jako kluk jsem se potloukal v centru našeho města, kde se tehdy scházela mládež. Většinou to byli dlouhovlasí hipíci, kteří posedávali na ulici, kde vedli rozhovory, hráli na akustické kytary a míchali si nějakou zelenou bylinku s šálem.
V mých očích to byli tak trochu psanci, protože vesnice byla většinou velmi puritánské místo, kde se na všechno, co se vymykalo normálu, pohlíželo s despektem. A mně se líbili. Přišli mi tak skvělí, ta generace míru a lásky, že jsem rozhodně chtěla 2 věci, až budu dospělá. Chtěl jsem si nechat narůst dlouhé vlasy a taky jsem chtěl kouřit tu zelenou bylinu! No a tyhle dvě věci jsem určitě chtěl! "
Kapitola 1:
PoprvéPoprvé mě s DA WEE seznámil můj bratranec. Muselo mi být šestnáct let. Viděl jsem ho o víkendu a on mě požádal, abych šel s ním. Měl auto a já si sedl vedle něj dopředu, kde otevřel přihrádku a vytáhl pytlík s krásně vonící trávou! Muselo to být nejméně 250 gramů!
Byl to tajný policista ve velkém městě a řekl mi, že při jedné ze svých nočních hlídek chytil dealera. Uzavřel s tím dealerem dohodu (lol) a řekl: Dobře, pro tentokrát ti drogy jen zabavím a dám ti jen varování, ale ať je jasné, že příště tě nechám zavřít. Dealer byl prý spokojený a slíbil, že už to nikdy neudělá
.
bratranec to nikdy nenahlásil a trávu si nechal pro sebe! Byla to africká tráva, pravděpodobně nigerijská, která v té době patřila k nejběžnějším. Později jsem objevil další dostupné plevele z Afriky, jako Durban poison, Swasi a Rooibaard. Pokaždé, když jsem bratrance o víkendu viděl, zeptal jsem se ho, jestli má ještě trávu, a pokud ano, šli jsme k němu do auta a sjeli se.
2. kapitola: Policajti nejsou tak špatníV
té
době ještě neexistovaly kavárny. Jediné místo, kde se dala koupit tráva nebo hašiš, bylo u dealera. Na některých rušných diskotékách a v barech byli domácí dealeři. Majitel podniku tak neriskoval, že přijde o licenci za nelegální činnost, prostě to svedl na dealera a neměl s tím "nic společného"". Ale samozřejmě měli kus koláče. Když jsem chtěl kouřit, znal jsem vyhazovače, prodával jen dva druhy, marocký hašiš, zabalený v alobalu. Plátek o váze 5 gramů stál tehdy 25 guldenů (12 dolarů) a měl trávu, většinou africkou, také 5 gramů za 25,-, která měla vždycky semínka a tyčinky.
navíc se hašiš a tráva daly koupit na ulici, ale prodávali je většinou dealeři tvrdých drog, kteří byli sami závislí. Jednou večer jsme si s Reném, mým kamarádem, koupili něco na ulici, ta oblast byla nechvalně známá kriminalitou, prostitucí, feťáky a normální člověk by tam nešel, zvlášť v tu denní dobu. Ale dobře, něco jsme si koupili, a když jsme se poflakovali na verandě a snažili se vykouřit jointa, najednou se objevili tajní policajti a zatkli nás. Byla deštivý večer, nepřemýšleli jsme, proč je tam vlastně takový klid, normálně tam bylo mnohem víc lidí, nevěděli jsme, že město má zátah na dealery a feťáky, takže je obchází
.
protože jsme vypadali podezřele, mysleli si, že tam bereme tvrdé drogy a možná si tam i střílíme, zatkli nás! No, na policejní stanici nás prohledali a samozřejmě nenašli víc než trochu trávy. Samozřejmě jsme nevypadali jako feťáci, a když zjistili, že jsme chtěli jen nějaké měkké drogy, tak nás pustili.
Netrvalo dlouho a byla otevřena první kavárna, což byl vlastně taky bar. Ten podnik se jmenoval The Scene a nacházel se v centru města. Tady jsem se seznámil s lidmi, kteří měli podle mého názoru jiný pohled na život. Místo toho, aby se hloupě opíjeli, vedli rozhovory, debaty, idealistické myšlenky. Byli o dost zajímavější. Tak jsem se tam stal častým návštěvníkem. Navíc měli stálou zásobu několika různých druhů trávy a hašiše. Což bylo strašně super.
3. kapitola: Hašišový olej ZiggyV
té
době jsem měl čím dál víc kamarádů, kteří kouřili trávu. Otevřelo se víc míst, kde se začaly prodávat všechny druhy trávy a hašiše. Měli jsme zábavné dny, kdy jsme chodili na pláž, po nocích, kam jsme si brali jídlo a pití a dýmky s sebou. Dělali jsme táboráky a jednou, když vyšlo slunce, jsem zjistil, že jsme vlastně na nudistické pláži! Pro mě poprvé, cítil jsem se trochu trapně, většinou starší lidé, ležící na slunci na holém zadku. Máloco jsme tedy mohli udělat, abychom se k nim přidali? Později během dne jsme nakonec hráli na bongo a kytaru v restauraci na té pláži, všichni nazí, abychom vybrali nějaké peníze na jídlo.
Pro
všechny ostatní nudisty to byla samozřejmě skvělá zábava a od majitele jsme dostali jídlo zdarma
.
bydlel jsem s někým, kdo tvrdil, že je jedním z dvojčat hrajících ve slavné holandské kapele Earth and Fire. Často jsme u něj pořádali večírky. Jednou se z Maroka vrátil nějaký Fred s kufrem plným hašiše a litrem hašišového oleje. Všechen hašiš a olej prodal, ale část oleje si nechal pro sebe. Požádal nás, jestli by u nás mohl zůstat výměnou za malou lahvičku toho oleje. Tak jsem sehnal tu lahvičku hašišového oleje, která v té době musela stát tisíc dolarů, a stačilo ji jen trochu rozetřít po cigaretě, při kouření hořela a člověk byl sjetý jako opice!"
Jednoho dne jsem pozval 13 kamarádů, aby přišli, protože jsem jim chtěl z hašišového oleje udělat jídlo. Udělal jsem obrovské množství smažené rýže a přimíchal do ní jednu lžíci toho oleje. Párty trvala 3 dny, čumilové všude spali, byli zhulení z jídla a připadalo mi, že to trvá věčnost, aby to polevilo. Velmi dobře si pak pamatuju, že jít na záchod kakat trvalo celou věčnost, protože to bylo jako žvýkačka, která se zasekla, LoL.
Kapitola 4: KřestTak
jsem v první rotterdamské kavárně potkával další a další lidi. Kouřili jsme, hulili a vedli rozhovory ve stylu Sokrata a Platóna, úplně jiný svět
.
měli jsme v plánu jet na výlet, stopem, do jižní Francie. Večer předtím, než jsme měli v úmyslu odjet, jsme potkali dvě bláznivé starší ženy, jedna z nich měla manžela dealera, říkala. Zeptaly se nás, jestli si k nim nechceme zajít zakouřit, a my souhlasili. Na stole byly nejméně tři velké talíře hašlerek. Tolik hašiše jsem ještě nikdy neviděl. Mohli jsme kouřit, co jsme chtěli, a tak jsme se snažili. Pak najednou do místnosti vešla dealerova žena, začala vyvádět, vytáhla velkou pistoli a oslovila mě, abych si šel sednout na stůl, kde ležel všechen ten hašiš. Myslel jsem, že mě zastřelí, a ona si dál točila jointy, až do rána, kdy konečně sama usnula, na což jsme rychle zmizeli!"
No a druhý den jsme vyrazili stopem a po příjezdu do Paříže jsme hledali další cestovatele, myslím, že se potloukali po místě v Pigalle. Našli jsme si pár kamarádů, něco jsme si zakouřili a po pár dnech jsme se rozhodli jet víc na jih. Jan, kamarád, se kterým jsem byl, měl u sebe skrýš, a to bylo jednoho dne, kdy nás svezli nějací svědkové Jehovovi nebo tak nějak. Říkali, že jejich auto nejelo dobře, když jeli až z Paříže, a když zase začalo jet normálně, stáli jsme u silnice se vztyčeným palcem. Mysleli si, že je to boží zásah, tak zastavili a svezli nás.
ptali se nás, kam jedeme, a my jsme řekli, že jen na pláž, ale pak se nás zeptali, jestli u nich nechceme zůstat
, zadarmo!
Souhlasili jsme a postavili si stan na jejich zahradě. Pozvali nás k sobě na večeři a my se skvěle bavili. Co už tak skvělé není, že jsme si v noci chtěli zapálit a Jan už nemohl najít svou skrýš! Říkali jsme si OMG, co když nám to spadlo do auta! To by byli hodně zklamaní a poslali by nás pryč. Jan měl samozřejmě na krku velký dřevěný kříž a choval se, jako by byl také věřící. Vlastně říkal, že se jmenuje Jean-Claude de Baptiste
.
naštěstí se nic nestalo, takže naši skrýš zřejmě nenašli. Zůstali jsme tam asi týden, bylo to blízko pláže v místě nedaleko Nice.
5. kapitola: Ještě ve Francii (1981
)
Po nějaké době jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Stopli jsme si do Cannes, zažil jsem tam pár šílených zážitků, o které bych se rád podělil, ačkoli nám došly drogy a skoro i dolary, koupili jsme si nějaké pivo, to nejlevnější, co tam bylo, abychom se rozjeli. Stan jsme si postavili pozdě v noci na pláži, pěkné a pohodové místo. Až do dalšího rána, kdy mě vzbudili. Někdo rozepnul zip mého stanu a štípal mě do prstů. Podíval jsem se nahoru a uviděl dva policajty. Ty jejich legrační klobouky ve stylu Louise de Funése. Řekli mi, že se tam nesmí stavět stan a jestli se nechceme přestěhovat.
Řekl jsem, že dobře, ale první, co jsem udělal, bylo, že jsem vylezl ze stanu, udělal kotouly hlavou a pak jsem se běžel vykoupat k vodě, do moře. K mému překvapení jsem za sebou slyšel spoustu tleskání a jásotu. Netušil jsem, že jsem si postavil stan hned vedle místa, kde se každoročně koná filmový festival v Cannes! Dav, který čekal na vstup, celou scénu sledoval a musel si myslet, že je to legrace! Možná to samo o sobě vypadalo jako malý film. Živá akce! Ohromen podporou jsem se už nebál policistů a ti nás pustili. Šli jsme hledat jiné místo, našli jsme místo v parku, a jako by v tom měl prsty ďábel, tu noc se strhla strašlivá bouře. Sbalili jsme se a odjeli do města, kde jsme se ubytovali v jednom činžovním domě. Sešli jsme po schodech dolů, vytáhli spacáky a strávili tam noc.
Druhý den ráno, když jsem se probudil, jsem uviděl někoho, kdo na mě chvíli zíral, otočil se a vrátil se s puškou v ruce, mířil na mě a s ním na vodítku byl zlý německý ovčák, který agresivně štěkal! Držel nás v obležení, dokud nepřijeli policisté, kteří nás zatkli a odvezli na policejní stanici. Všechno prohledali a OMG, jak já jsem byl rád, že Jan přišel o fet
.
ptali se, co tam dole ve sklepě děláme, samozřejmě všechno ve francouzštině. Naštěstí můj kámoš uměl v té době francouzsky líp než já, vysvětlil mi: "Che est l orage". Báli jsme se, že do nás uhodí blesk, a tak jsme se tam uchýlili. Naštěstí nám rozuměli a požádali nás, abychom opustili město, s čímž jsme souhlasili. Mimochodem, odvezli nás do policejní dodávky a vysadili nás 20 km za městem, haha. Pak jsme se rozhodli, že se vrátíme do Holandska. Odtud jsme jeli nočním vlakem, a jak jsme byli zlobiví, vlezli jsme do prázdné speciální kabiny se čtyřmi lůžky, dvěma palandami vlevo a vpravo, a usnuli. Ne na dlouho, probudilo nás hlasité klepání. Neotevřeli jsme, ale po chvíli nám násilím otevřeli a průvodčí po nás chtěl jízdenky, které jsme samozřejmě neměli. Čekala na nás rozzuřená rodina s dětmi, omlouvám se, zaujali jsme jejich místo.
pak jsme si lehli na chodbu mezi spoustu lidí, kteří tam spali, většinou vojáci, kteří se vraceli do tábora, protože byla neděle.
dojeli jsme až do blízkosti Lyonu, kde nás nakonec z vlaku vyhodili.
kapitola 6: Dopey v TricotTak
jsem tam byl, vyhozený z vlaku, hladový a pořád jsem se chtěl vrátit domů do Holandska. Byli jsme bez peněz, takže jsme měli jedinou možnost, jet zpátky stopem. Stáli jsme celé hodiny, nikoho to nezajímalo, ale pak nám konečně zastavil starý renault. Uvnitř byli dva chlápci, kteří se nás zeptali, kam chceme jet. Řekli jsme, že nejblíž do Holandska. Zasmáli se, vzali nás dovnitř a požádali nás, abychom u nich přespali. Dobře, jasně. Jeden vysoký Maročan a jeden malý Francouz nám nabídli, abychom u nich přespali. Přijeli jsme na malé místo, jmenovalo se Tricot, kde měli roztomilý malý francouzský domek. Začali dělat nějaké jídlo z mouky a vody, dělali nějaké chleby na kamnech nebo v kamnech, a to jsme jedli s medem. Jestli jsme rádi kouřili? Hmmmm, jistě, ale odkud brali fet? Z toho Maročana se vyklubal dealer! Vyrobili velký talíř hašiše a ouha, šli jsme. Hádejte co, nespali jsme, ale kouřili celou noc! Až jsme nakonec odpadli.
další den to samé, vaření, jídlo, kouření! Páni, šlo to dál a dál, v té oblasti se kšeftovalo se sračkami a my měli štěstí, že jsme skončili u nich. Občas je zavolali pryč, nechali nás samotné, důvěra mezi kouřícími bráchy, hej! Ten legrační Maročan, ten měl skvělé nápady, jak si postavit domácí z letadla, doplněné 100 s výkresy, které si udělal. Vždycky, když byl zhulený, byl hrozně nadšený a pořád vysvětloval, jak to udělá. Prostě jsem ho nechal mluvit a, ano, hmm, tohle a tamto, ehm, ale, Ne, ale, podle něj to bylo možné.
ještě jsem si sám nevypěstoval....Jen vydržte!
kapitola 7: Můj mistr KushPřekonejte
cestu přes Blízký východ a Afriku. Vrátil jsem se do Holandska a chtěl jsem se o pěstování dozvědět víc. Začal jsem s pytlíkovými semínky, říká se jim dnes? Prostě semínka, která jsme nekouřili, ale zasadili je do květináčů. První byla směšně malá, sklidil jsem je a pověsil m vzhůru nohama na záchodě a po usušení jsem část utrhl a vykouřil. Ani jsem nepoznal rozdíl mezi samčími a samičími květy, někdy jsem byl jen unavený, někdy sjetý.
Potkal jsem někoho, kdo měl semena skunku pěstovaná v místnosti pod světlem. Pozval mě, abych mu ukázal jeho sestavu. Dal mi vykouřit své produkty a muži, nikdy se tak nezhulil! Alespoň ne několik let. Myslel jsem si, že to musí být tím hnojivem nebo něčím takovým, nemohl jsem vstát hodinu nebo dvě. Rozhodně jsem se chystal udělat totéž.
tak jsem přesvědčil manželku, aby mi udělala místo ve skladu. Zavěsil jsem své první světlo. Sehnal jsem si rostlinu Kush, výsledky byly úžasné. 250 gramů sušené byliny! Prodal jsem svou první indoor úrodu a investoval rovnou do dalšího světla. Tak to šlo dál a dál, dokud mi nezbylo místo, a pak jsem přemluvil přátele a během chvíle jsem měl 100 fungujících světel!
Kapitola 8: Moje první
kavárnaBylo to někdy v roce 1990, kdy jsem se seznámil s někým, kdo měl loď a měl málo peněz. Zeptal se mě, jestli bych to místo nepřevzal, byl to hausbót, jakých je v centru Amsterdamu k vidění spousta. Nacházel se na slavném kanálu zvaném Oude Schans. Za výhodnou cenu jsem převzal jeho nájem. Provozoval na něm nelegální hotel. Jediné, co vypadalo trochu slušně, byla kajuta
.
pro zbytek si do podpalubí lodi umístil postele se smradlavými matracemi, bylo to vlastně hrozné místo. Měl jsem pár zákazníků, většinou baťůžkářů, a pak jsem dostal nápad! Chtěl jsem z toho udělat kavárnu. Rozřízl jsem spodek na polovinu, měl provizorní bar/stůl, dovnitř jsem dal pár stolů a židlí a vyvěsil ceduli s nápisem COFFEESHOP. Udělal jsem jídelní lístek v jakési knížce s vizitkářem, s nějakou trávou a hašišem
.
teď, když už jsem prodával svůj skunk jiným majitelům kaváren, jsem si udělal pár dobrých konexí na nákup hašiše a další trávy ve velkém. Protože jsem si trávu vyráběl sám, mohl jsem ji prodávat za dvojnásobnou cenu! Rychle se to rozkřiklo, tady jste si mohli koupit 2-1/2 gramu za 25,00 guldenů, takže jsem měl stále více zákazníků. Přicházeli z celého světa a slavní vykukové, jako zpěvák XTC, Red Hot Chili Peppers a Theresa Teng (známá všem Číňanům), se stali mými přáteli. Kromě toho jsem se seznámil s několika pozoruhodnými lidmi, například se synem slavného amerického indiána, šamanem z Havaje, domorodým duchovním vůdcem.
řada lidí mi posílala semínka, a tak jsem od někoho získal například slavná semena Hawaii, která jsem křížil, aby vznikla Hawaii Maui Waui. Semínka mi také poslali z Brazílie, vzpomínám si, že to byl sladce vonící, ale velmi nadýchaný druh.
v přední části lodi jsem měl malé tajné pěstírenské místo a to byla zábava, protože teplo a zápach z mého pěstírenského místa šly až do míst, kde zákazníci seděli na palubě a kouřili, takže si policisté museli myslet, že to je jen od lidí, co kouří, lol
.
9. kapitola: T-boatTak
jsem tomu říkal. Vydělával jsem příliš mnoho peněz na to, abych dál pobíral sociální dávky od státu, a tak jsem si zaregistroval svou první firmu. Překvapivě ta loď patřila prezidentovi Hells Angels, který měl také kavárnu s názvem Jiné místo. Stali se z nás dobří přátelé. Podnikání šlo dobře a bylo zábavné.
v T-Boatu se podnikání dařilo. Musel jsem najmout personál, nainstaloval jsem kávovary a espressa plus ledničku s nápoji. Vylepšil jsem palubu, aby se stala místem pro posezení. Mezi stěžni byla houpací síť a pronajímal jsem ji na soukromé večírky. Uprostřed lodi byla sestava s bicí soupravou, klávesami a kytarami. A vysoko vyvěšená pirátská vlajka.
U
vody bylo malé okénko, kde kotvily i lodě a objednávaly si cigára, ach jo
.
vzpomínám si, jak jsem jednou zašel za jedním z kamarádů majitelů kavárny, abych si koupil kilo afghánského hašiše. Když jsem se vracel jednou z nejrušnějších amsterdamských ulic, zásobil jsem si desku mezi opasky kalhot. Najednou mi spadl jeden podpatek z bot! A přímo přede mnou stála dvojice policistů, kteří udávali směr nějakým turistům! Šel jsem dál, krok za krokem, krok za krokem! Podívali se na mě a všichni se začali smát, a já si říkal, do prdele, prostě jděte dál, chovejte se normálně! pffff.
10. kapitola: Plovoucí těloDalší
příběhy o botě neboli T-člunu. Pirátská vlajka vlála vysoko, já jsem mezi stěžně zavěsil houpací síť, k velké spokojenosti studentů, které jsem našel, jak se opalují a "studují " zároveň. Vzpomínám si na jednu roztomilou mladou studentku, když jsem přišel na palubu. Přistoupil jsem k ní a řekl jí:
Na
straně kanálu bylo malé okénko, u kterého se zastavovaly a kotvily plachetnice a malá plavidla, která klepala na okénko. Kdyby tak mohli dostat "jídelní lístek", aby si mohli objednat uzené! Jako by to byl běžný obchod. Poprvé jsem tam začal prodávat i semena. Moje nabídka ještě nebyla tak velká, ale byl to začátek. Jednou za čas se celá loď využívala k oslavám promocí studentů. To byly soukromé večírky, na kterých jsem mohl prodávat alkohol a mít otevřeno celou noc a prodávat v takovou noc tuny drog a pití. Mezitím si dělaly reklamu i výletní lodě na kanálech, slyšel jsem je přes reproduktory, jak mluví o mé lodi, a zákazníci se dožadovali: "Zpomalte, chceme se vyfotit!"
Jednou ráno jsem našel na boku plavat lidskou ruku. Zavolal jsem policii, ale když přijeli, už plavala pryč. Odvezli mě na policejní stanici k výslechu, co, proč a jak, a to se táhlo celé hodiny! Naštval jsem se a řekl jsem, že musím podnikat, až příště uvidím mrtvolu, nebudu vám volat ani idioty!"
Kapitola 11: Lov semen, Indie
První věc, když jsem přistál v Dillí, musel jsem si vyměnit dolary na rupie. Dali mi takovou hromadu rupiových bankovek sešitých k sobě, že jsem jich měl plnou tašku! Proboha, nevěděl jsem, kam to mám dát, do tašky? Nevešlo se to tam. Peklo. Pak, když jsem vycházel z letiště, na mě křičelo 300 Indů a nabízeli mi taxislužbu. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem si vzal prvního. Sakra, ten taxík byl 30 let starý. Řidič se mě zeptal, kam chci jet....Pahar Ganj. Dobře, babo, řekl řidič s bezzubým úsměvem a rozjeli jsme se.
Sledoval cestu? Ne! Celou dobu se na mě díval přes rameno a ptal se, jestli chci ganju? Kouřit? BOM BOM BABA? Ne, ne, jenom sleduj silnici! Jen mě dovez do mého hotelu. Žádná spojka, skřípění motoru, búú, měl jsem pocit, že se auto může každou chvíli porouchat. Děsivá jízda, pane, ale zvládl jsem to. Měl jsem levný pokoj za 300 rupií, jen s větrákem a společnou sprchou
.
při procházce po hotelu jsem potkal nějaké Australany, byli čtyři. Jeden měl břicho jako v Dillí, ostatní kouřili velké tlusté jointy, jako by to bylo legální. Taky jsem hledal nějaký kšeft pro svůj chytrý obchod a potkal jsem někoho z Kašmíru. Samozřejmě jsem se ho zeptal na proslulé hulení od něj, takže mi prodal 50gramovou kuličku kašmírského hašiše, plesnivou (v zimě je dávají pod zem, čímž vzniká vrstva plísně, při kouření je to jako opium). V dnešní době se velmi těžko shání, a co víte, našel jsem v ní semínko, které jsem odvezl do Holandska a ono vyklíčilo! Byl jsem nejšťastnější člověk
na světě
(v Indii smějí legálně kouřit ganju jen svatí muži, a než si zapálí chillum, vždycky vykřiknou: BOM ŠIVA. Chillum se vyrábí z hlíny z řeky Gangy, která připomíná zemi, a z těla Šivy. Kouř čillumu a zhulení je jako být blízko bohům)
Kapitola 12: Hledání mého
guruaPutoval jsem
po
Indii a hledal svého gurua, kterého jsem nikdy nenašel. Při hledání nových kmenů. Mezitím jsem měl první chytrý a umělecký obchod v Amsterdamu. Dokonce za mnou přijeli z radnice, aby shromáždili informace, které uloží do svých složek. Pořídili si ode mě fotky a vzorky s magickými houbami, pro svůj archiv, haha
.
také jsem se snažil najít v Indii zboží, které bych mohl prodávat v Holandsku. Tak jsem se seznámil s jedním Kašmířanem, který mě pozval k sobě domů. Nakoupil jsem spoustu indických předmětů a také jsem si koupil kouli z lisovaného kašmíru. Kašmířané dávají hašiš pod zem s mrazem a po několika týdnech ho vyndávají, čímž se na něm vytvoří vrstva plísně. Kouření té věci je jako WOW, tripové účinky
.
kuličku jsem si vzal s sebou na cesty do Dharamshaly a schoval ji do obalu z kadidla. Jednou, když jsme seděli na střeše autobusu jedoucího přes Himálaj, nás zastavila dopravní policie.
řidič neměl řidičák! Rychle jsem vystoupil z autobusu, naskočil na korbu prvního projíždějícího náklaďáku a bezpečně se dostal do hotelu. Moje cesta se chýlila ke konci, a tak jsem poslal drogu do Amsterdamu. Což nebylo snadné!"
Koupil jsem ještě nějaké věci plus krabici, do které jsem je schoval, a šel jsem na poštu, pěkně nervózní. Tam mi řekli, že to musím mít zabalené "oficiálním" způsobem. To znamená ve speciální kartonové krabici, zapečetěné lakem a se známkami. Museli to balit ve speciální kanceláři, každý roh pokapali červeným lakem a jako pečeť tam vtiskli minci
.
měli s tím hodiny práce a já jsem mezitím obědval naproti přes ulici. Dal jsem si polévku. Když jsem si stěžoval na špinavý stůl, přišli se špinavým hadrem. Poté, co mi "vyčistili" stůl, použili stejný hadr na podlahu! Jen jsem doufala, že mi z toho podniku nebude špatně. Po polévce jsem se vrátil na poštu. A pak mi řekli, že nemají dost známek na odeslání mé krabice do Amsterdamu! Člověče, málem jsem vybouchla! Chtěl jsem mluvit s vedoucím a hledal jsem ho. Dokonce i za přepážkou. Ale byl pryč
,
takže jsem tu krabici musel poslední dny tahat s sebou do Dillí, kde jsem ji konečně mohl poslat. Balíček to mimochodem zvládl. Polovinu jsem prodal, což mi zaplatilo celou cestu! 6
Nahlédnutí do našeho týmu
Seznamte se se zakladateli a lidmi, kteří stojí za obchodem Nirvana Shop 
Úžasné příběhy o Mau
Příběh o původu vyprávěný samotným Mauem 
Oficiální distributoři
Seznam oficiálních distributorů Nirvany